Proč by měl každý alespoň jednou pracovat v hostelu

Procestoval jsem Argentinu, Chile, Bolívii, Peru, Ekvádor a nyní jsem dorazil do země, o které jsem tolik slyšel… do Kolumbie. „Jen počkej,“ říkali mi noví přátelé s vědoucím úsměvem na tváři. „Ach jo, kéž bych se tam vrátil,“ říkali ostatní, kteří mířili opačným směrem. „Nechápejte mě špatně, ostatní místa jsou skvělá. Kolumbie je prostě lepší.“ Slyšel jsem, znovu a znovu..
Dal jsem na tyto rady a naplánoval si pět týdnů v zemi s tím, že mi to poskytne dostatek času, než se vydám do Brazílie a pak domů do Velké Británie. Ale stačilo mi méně než pět minut, abych si Kolumbii zamiloval. Takže tenhle plán brzy vyletěl oknem… Asi po týdnu a půl jsem byl okouzlen. Lidé, jejich úsměvy, postoje, priority. Vedrem, krajinou, hlukem. Po třech týdnech jsem se cítil jako doma. Životní tempo mi připadalo správné. Po měsíci jsem si našel přátele, se kterými si jen tak neplácnete a neodejdete. Nechtělo se mi odejít. Nikdo mě k tomu nemohl donutit. Nikam jsem nechtěla jít. Bohužel jsem měl jeden problém: jak bych mohl zůstat, když moje ubývající finance znamenaly, že brzy budu muset přežívat na dietě snídaní zdarma v hostelu a občasné empanadě? Naštěstí se ke mně nečekaně dostalo místo k přespání. Kamarádka mi řekla o Casa Elemento, hostelu na vrcholu hory v pohoří Sierra Nevada, který provozují její dobří přátelé a kam mě chtěla okamžitě vzít. „Na vrcholu hory, říkáš? To je krásné.“ A tak jsme vyrazili.

Do Casa Elemento se dostanete buď na motorce, nebo pěšky džunglí. Rozhodli jsme se pro pěší túru. Dorazili jsme zpocení a unavení, ale stálo to za ten výhled – zasněžené vrcholky hor nad námi, hustá džungle a město pod námi a v dálce se mihotalo Karibské moře. Zrovna když jsem se nadšeně točila kolem dokola a prohlížela si jejich domek na stromě, bazén, přívětivé tváře majitelů a jejich kousek odporu – obří houpací síť vhodnou k přitulení pro dvacet lidí – mi Jean, jeden z majitelů, nabídl šálek čaje… přesněji řečeno PG Tips. Cestovala jsem pět měsíců a za tu dobu jsem nikde nenašla pořádný šálek čaje, a to jsem se snažila… zoufale. Cukr nepomáhal, dvojité sáčky byly zbytečné. Možná to bylo tou túrou, možná tím, že jsme se dívali dolů na skutečné mraky, ale musela jsem bojovat se slzami čisté radosti, když jsem usrkávala z toho modrého plastového kempingového hrnku s ohořelou cigaretou na boku. Byl to dokonalý okamžik a já si pomyslela: „Tak tohle je hezké, zeptám se, jestli můžu zůstat!“
Parta mě okamžitě přijala mezi sebe a já se rychle dostala do víru dobrovolnictví. Typický den v Casa Elemento začínal tím, že jsem brzy vstala, abych si mohla uvařit tolik důležitou kávu. Navzdory brzkému vstávání to byla neuvěřitelná denní doba, kdy jsem byla jediná vzhůru. Poté, co jsem naplnil urnu a uklidil veškerou spoušť způsobenou nově nabytými selaty, která se zdála být schopná utéct z jakéhokoli výběhu, jsem využil příležitosti a šel se proběhnout džunglí nebo jsem prostě jen seděl a kochal se výhledem. Některé dny, vlastně většinu, jsem se nechával unášet houkajícími opicemi Howler Monkeys, které se houpaly v džungli pod námi, zastavovali se tu tukani a papoušci se potápěli u bazénu. Nikdy jsem nebyl na krásnějším a klidnějším místě.
Na tom, co jsem tam dělal, bylo tolik skvělých věcí. Zaprvé, po měsících, kdy jsem neměl žádný skutečný cíl, bylo dobré cítit se užitečný. Ať už jsem malovala, stlala postele, pekla, roznášela pivo nebo se jen tak mísila, nikdy jsem neměla pocit, že pracuji. Ed, Andrew, Jean a Jack tvrdě pracovali na tom, aby se Casa Elemento stala domovem mimo domov, a přesně tak jsem se cítil – jako bychom se prostě starali o to, aby se hosté v našem domě cítili pohodlně a šťastně.
Nikdy jsme nevěděli, kdo v daný den přijede nebo koho potkáme. Noví přátelé se objevovali na motorce nebo se vynořovali z džungle, stejně jako já, a mým úkolem bylo přivítat je, nakrmit je a napojit a popovídat si s nimi. A bylo si o čem povídat, měli jsme toho přece jen hodně společného… každý tam byl cestovatel, který poznává svět, taky hledá smysl věcí a aktivně hledá, co ho dělá šťastným. Když člověk zjistí, že má den co den tolik společného s cizími lidmi, cítí se být součástí něčeho. Dává smysl, že si rychle vytvoříte přátelství s lidmi, kteří chtějí zažít život, vidět věci, navštívit místa a skutečně žít. Můj pobyt tam byl neustálým koloběhem setkávání se skvělými lidmi, kteří dělají skvělé věci.

Zdaleka nejlepší na mém pobytu v Casa Elemento bylo seznámení s majiteli – lidmi, kteří našli tento kout Kolumbie, který také nechtěli opustit, a místo aby se smířili s návratem do „normálního života“, rozhodli se uskutečnit svůj sen. Riskli to a vyplatilo se jim to – každý den tvrdě pracovali a stále pracují na tom, aby se Casa Elemento stal jedním z nejlepších hostelů v Kolumbii, a to se jim podařilo. Bylo neuvěřitelné být mezi lidmi, kteří jsou tak odhodlaní udělat cokoli, aby bylo toto místo dokonalé. Vím, že to zní jako velké klišé, ale myslím to vážně, když říkám, že mě pobyt tam inspiroval. Přimělo mě to sednout si a vyřešit pár věcí. Na čem mi záleželo stejně jako na lidech, pro které jsem pracoval? Pro co bych s radostí pracoval stejně tvrdě? Jak by mohl vypadat můj život, kdybych šel za tím, co chci, stejně neúnavně jako oni? Můj pobyt tam mě soustředil. Uvědomil jsem si, jakým směrem se chci a musím ubírat, až přijde čas tu horu konečně opustit.
Pokud nemáte ten luxus času, může být cestování únavnou sérií různých zastávek. Dvě noci tady, tři noci tam, sem tam nějaké místo, kde se zdržíte o něco déle, ale vždy s jedním okem upřeným na datum. Pokud můžete, udělejte si čas, zůstaňte na místě… zejména pokud vás místo oslovuje. Vyberte si místo, které chcete poznat. Přemýšlejte o tom, co můžete nabídnout, a buďte připraveni se zapojit a ušpinit. Nejsem nijak zvlášť zručná, ale byla jsem vynalézavá a ochotná, navíc umím malovat zdi jako mistr, péct dorty, u kterých vám ukápne opravdová slza, a povídat si s každým. To bylo všechno. To zvládne každý. Jen se ujistěte, že pokud to děláte, jste ochotni přispět k něčí vizi. Pomáháte jim realizovat jejich ambice, pamatujte na to a respektujte to.
Dobrovolnictví mi poskytlo tolik potřebný čas, abych se zastavil a shromáždil myšlenky na všechno, co tomu předcházelo. Na všechny ty lidi a místa, kolem kterých jsem se cestou tam řítil, na všechny ty věci, které jsem viděl, dělal a naučil se. Dalo mi to příležitost uvědomit si, co o sobě nyní vím, když jsem strávil nějaký čas skutečným nasloucháním, a nechat to vstřebat. Umožnilo mi to konečně zjistit, co mě činí šťastným a co ne. Dalo mi to prostor zjistit, kam chci svůj život směřovat dál. Ukázala mi, co může být výsledkem tvrdé práce, a zažehla ve mně ambice a víru, že jsem víc než schopná dosáhnout i svých snů… a z těchto důvodů ji doporučuji vám všem.
Hostující příspěvek od Amy Bakerové