Rozhovor s Grahamem Hughesem – část I

Toto je Graham Hughes, první člověk, který navštívil všechny země světa, aniž by nastoupil do letadla. Pochází z Liverpoolu a nyní žije na svém soukromém ostrově u pobřeží Panamy, který vyhrál v soutěži ve stylu Survivor. Setkali jsme se s ním, abychom si popovídali o cestování nákladní lodí, pojídání živých chobotnic a o tom, jak zůstat na správné straně zákona.

Hostelworld: Máte nějaké tipy, jak se na cestách seznamovat s lidmi?

Graham Hughes: Jaké jsou vaše rady pro seznamování? Protože jsem cestoval po světě bez létání, strávil jsem hodně času ve veřejné dopravě, což je vždy fascinující. Pokud jedete s dalšími lidmi a jste v autobuse nebo ve vlaku jediný člověk ze Západu, budete středem pozornosti. Někdy, když jste unavení a nevrlí, se vám zrovna nechce s lidmi klábosit, ale většinou je to naprosto fantastický způsob, jak se seznámit s lidmi, protože vedle nich sedíte celé hodiny – klidně si můžete popovídat a zjistit, co dělají a co si myslí o své zemi a o světě. Získáte tak skvělý pohled na věc, který byste nikdy nezískali z průvodce nebo blogu.

HW: Který národ, který jste navštívili, byl nejpřátelštější?

GH: Během cesty mě zaujalo, jak přátelští jsou lidé po celém světě – dokonce i v Londýně! Dlouho jsem cestoval po mnoha zemích a nedostal jsem se do žádných problémů s ostatními lidmi. Párkrát jsem se dostal do problémů se zákonem, ale co se týče lidí, tak jsem se nepral, nedostal jsem se do rvačky, dokonce mi ani nic neukradli. Takže nevím, jestli mám jen velké štěstí, nebo jestli je svět o něco přátelštější, než si myslíme.

HW : Kterou zemi byste chtěl znovu navštívit a proč?

GH: Írán – bylo neuvěřitelné, jak přátelští tam byli lidé. Přistupovali ke mně na ulici a snažili se mě vzít domů, udělat mi večeři, dát mi nocleh, ujistit se, že jsem nastoupil do správného vlaku. Čekal jsem, že to tam bude dost konzervativní, jako v Jordánsku nebo Saúdské Arábii. Vlastně není na světě místo, kam bych se opravdu nechtěl vrátit, dokonce i na některá místa, kde jsem třeba neměl dobré zkušenosti – rád bych jim dal druhou šanci.

HW: Měl jste několikrát opletačky se zákonem, že?

GH: Ano, většinou se soustředily na západní Afriku. Několikrát jsem se dostal do problémů v Guineji a Kamerunu. Také jsem byl šest dní držen v policejní cele na Kapverdách, ale to byla tak trochu moje chyba, protože jsem se objevil na lodi s deseti senegalskými rybáři. Mysleli si, že se snažím do země propašovat nelegální přistěhovalce. Když jsem se zase dostal do opravdových problémů, byl jsem v Kongu. Měl jsem za sebou dva pekelné dny cesty přes Kongo po prašné cestě. Do hlavního města Brazzaville jsem dorazil v noci, zastavila mě policie a já u nich ztratil hadr a nakonec jsem zase strávil šest dní na policejní stanici. Bylo to dost ponuré. Byl tam moment, kdy jsem si myslel, že se z toho prostě nedostanu. Ale nakonec mě pustili. Dostal jsem velmi důležitou lekci pro lidi, kteří cestují: prostě se usmívejte. Prostě řekněte: „Jo, důstojníku, jak myslíte.“

HW : Nejpodivnější tradice nebo místní zvyk, se kterým jste se setkali?

GH: V Uzbekistánu rádi jedí vařenou ovčí hlavu – je to tamní pochoutka. Návštěvníkům prý dávají oční bulvy, protože jsou nejlepší částí, ale já jsem udělal čáru přes rozpočet, když jsem jedl ovčí bulvy. V Jižní Koreji jsem ale jedl živou chobotnici, což bylo zvláštní, ale úžasné. Když ji jíš, tak se ti tak nějak kroutí v puse. Technicky vzato to vlastně není živé – bylo to rozříznuté, ale chapadla se kroutí sama od sebe. Je to jako jíst talíř plný kroutících se červů. Máš si ho namočit do sójové omáčky a oleje, aby se ti přísavky nepřichytily na jícen a neudusily tě. Myslím, že pár lidí už bylo skutečně vytaženo.

HW: Co bys udělal jinak?

GH: Spoustu věcí! Měl bych oddaného člověka, který by mi pomáhal v zákulisí. Měl jsem přátele a rodinu, kteří mi pomáhali, pomáhali mi s provozem webových stránek, pomáhali mi chytat jízdy na nákladních lodích a podobně – ale měli práci na plný úvazek a rodiny, o které se museli starat. Vzhledem k tomu odvedli neuvěřitelnou práci! Také si myslím, že kdybych to dělal znovu, zvládl bych to teď mnohem rychleji, protože jsem většinu času nevěděl, kudy kam. Nebyl tu nikdo, kdo by přede mnou razil cestu, takže jsem se někdy opravdu spoléhal jen na informace, které byly na internetu nebo v průvodcích, a ty byly někdy zastaralé a špatné. Například jsem strávil šest týdnů v Kuvajtu, protože jsem si myslel, že z Kuvajtu do Bahrajnu jezdí trajekt, a ten zřejmě před pár lety přestal jezdit. Takže jsem si musel vyřídit vízum přes Saúdskou Arábii, což stojí spoustu peněz a trvá dlouho.

HW: Doporučil byste cestovat nákladní lodí?

GH: Ano i ne. Chci říct, že se mi to opravdu líbilo. Asi záleží na tom, jaký jste typ člověka. Já jsem rád na moři. Rád jsem se na pár dní odpojil od okolního světa. Líbilo se mi trávit čas s posádkou. Člověk pak lépe pochopí měřítka světa. Myslím, že cestování bez létání v jakémkoli ohledu, ať už je to vlakem, lodí nebo autobusem, vás skutečně donutí uvědomit si, jak je svět velký a zároveň malý.

Podívejte se na druhou část, kde Graham podrobně popisuje, proč na svých cestách nepoužíval letadla, tipy na úsporu peněz a cestování o samotě!